wz
http://wolf2.borec.cz

IV. kapitola
Tréning

Druhý den ráno, když ještě všichni spali, se vzbudil Woody. Pár minut ještě ležel a pak vstal. Všichni, kromě Firzena a matky Eriky spali na zemi. Byl to totiž malý byt, měl dva pokoje a kuchyň, tak spala Erika i s matkou v jednom pokoji. Woody vzbudil Wildruna a řekl mu, že musí jít trénovat. Oba se tiše oblékli, složili deky, kterými byli přikryti a šli ven, jenomže se vzbudila i Erika a zeptala se, kam jdou. Oba se na ní otočili a Wildrun odpověděl, že trénovat. Oba se už zase otáčeli ke dveřím, protože čekali, že to byla od Eriky jediná otázka, ta ale položila další:
     „A vadilo by vám, kdybych šla s vámi?“ Tuhle otázku Woody ani Wildrun nečekali a oba se na sebe podívali, ale pak Woody řekl:
     „Jasně, že můžeš, počkáme venku.“
     „Tak jo, dík.“ Woody a Wildrun šli ven a obuli se, pak Wildrunovi zakručelo v břiše a zeptal se:
     „My nebudeme snídat?“
     „Ne, bude to tak lepší.“ odpověděl Woody a usmál se.
     „A proč myslíš, že jde Erika s námi?“ pokračoval Wildrun se svými otázkami.
     „Asi se jí líbíš.“ smál se Woody.
     „Jsi hovado, ne, fakt, proč?“
Hned jakmile to dořekl se otevřeli dveře a vyšla Erika. Promiňte, že to tak trvalo, psala jsem ještě vzkaz, že jsme pryč, ale...“ schválně počkala s obutím bot. „nechcete se nejdříve nasnídat?“ wildrun se rozchechtal, ale Woody ho utlumil spíše symbolickou ránou hřbetem pěsti do břicha, ani ne proto, že to bylo neslušné, spíše se bál, že se probudí někdo další.
     „Ne, bude to tak lepší.“ zopakoval Woody. Překvapená Erika si obula boty a vyšli směrem do nedalekého lesa. Woody se po chvíli zastavil a řekl:
     „Tak si zaběháme, až támhle, přes tu cestu a tam, co se ten les mění z listnatého na jehličnatý, chtěl bych vědět, kolik toho vydržíte. Kdo je pro?“ Přihlásil se Woody a Erika, která byla ráda, že jí vůbec vzali s sebou. „Já a Erika. Proti?“ Přihlásil se Wildrun. „Nikdo.“ Smál se Woody, ale Wildrunovi to připadalo spíše smutný, ale bylo to jen tím, že byl líný. Woody ho nakonec přemluvil, jinak že nemá v teamu co dělat. Erice to připadalo dost tvrdé, ale Wildruna se nezastala. Wildrun si pak uvědomil, že to není tak daleko a byl první, kdo se rozeběhl. Běželi za ním i Erika a Woody, kteří ho po chvíli předehnali. Když doběhli do lesa, byl Wildrun jako jediný zadýchaný.
     „No nebylo to skvělé?“ smál se Woody.
     „Ne, bylo to úžasné.“ řekl ironicky Wildrun.
     „No a teď si dáme kliky.“
     „Super.“ řekl Wildrun unaveně. Woody si kliky trochu ztížil o to, že si dal nohy na kámen, takže když měl ruce natažené, měl tělo přibližně vodorovně. Všichni tři svorně klikovali, Woody počítal. Wildrun udělal něco málo přes dvacet a pak řekl, že už nemůže. Woody udělal přes padesát kliků a Erika, což překvapilo všechny včetně jí samotné, udělala nejvíc, skončila na sedmdesátým pátým kliku. Woody jí pochválil, i když ho trochu štvalo, že ho porazila holka, stejně mu to ale připadalo vtipné a smál se při tom. Dále dělali dřepy, přitahovali se na větvích stromů a podobně posilovali, ale to už nepočítali, jen Woody povzbuzoval. A nakonec se rozhodli, že mezi sebou budou zápasit, tedy přesněji jen přátelské zápasy, ne na život a na smrt. Jelikož byl Wildrun ještě amatér, nemohli být ve třech všichni proti všem, takže zápasili po dvojicích každý s každým. Jako první byl Wildrun vs. Woody. Samozřejmě vyhrál Woody. Zápas probíhal tak, že se na začátku postavili proti sobě do svých postojů. Woody si pak stoupnul vzpřímeně, tím říkal Wildrunovi, že má začít. Wildrun se na Woodyho rozeběhl, vyskočil a dal asi největší ránu pěstí, jakou kdy dal, bohužel ne do Woodyho, byl na to příliš obratný. Woody mu ruku chytl a zkroutil za záda, pak Wildrunovi druhou ruku mu obmotal kolem krku a svalil ho na zem, při tom ho zavalil vlastním tělem. Nakonec mu ještě zkřížil nohy, ohnul za záda a držel je tam nohou, takže jedinou částí těla, kterou mohl hýbat byla hlava a ta na Woodyho nedosáhla. Wildrun se ještě chvíli vrtěl a nakonec uznal svou porážku. Woody ho pochválil za tu ránu pěstí, která kdyby se strefila do správného místa, kam Wildrun chtěl, tedy do obličeje, tak by se Woody asi svíjel na zemi. Erika ještě zatleskala a nastoupila, protože další zápas byl mezi Erikou a Woodym. Oba se postavili do svých postojů a zas si stoupli vzpřímeně, jako v předchozím zápase Woody. Woody se tvářil celkem vážně, Erika se spíš smála. Oba čekali, až zaútočí druhý. Asi půl minuty se na sebe jen upřeně dívali, až Woody pochopil, že na něj Erika prostě nezaútočí a tak se na ní rozeběhl s jednou rukou před sebou a druhou měl vedle těla stočenou do pěsti. Chtěl Erice rukou před sebou odstrčit její ruce a pak jí dát pěstí někam, kde bude nejméně bráněná. Erika stále stála bez pohnutí a dívala se na Woodyho, až když byl u ní se znovu postavila do postoje, chytla mu jeho ruku, kterou měl před sebou, dala mu koleno někam na hrudník, spadla na záda, nohu napřímila, takže ho vymrštila za sebe a zas si stoupla. Woody tohle ještě nikdy nezažil, alespoň ne na sobě a byl z toho docela nemile překvapený. Odrazil se rukama od země a dopadl na nohy rovnou do svého postoje, jako by se mu nic nestalo. Udělal takový napůl krok a napůl skok k Erice a začal do ní kopat, někam na úrovni hlavy, ta ale všechny jeho rány vykrývala rukama, až na jednu, která jí padla do břicha. Chytla Woodyho nohu, otočila s nim kolem sebe asi o 180° a pak ho pustila, takže Woody letěl přímo na strom a za docela hlučné rány se s ním srazil. Wildrun překvapeně koukal, jak může být dívka s tak milou tváří jako Erika tak zákeřná. Erika si ale byla jista, že se Woodymu nic nestalo. Taky že ne, Woody se po chvíli zvedl ze země a znovu se vrhnul na Eriku. Nohou jí odkopl ruce, provlékl jí ruku podpažím a chytl s ní Eriku někde na zádech, druhou rukou ji chytl za podkolení jamku u její pravé nohy a zdvihl, takže Erika teď stála jen na jedné noze, kterou jí Woody hned podrazil, takže Erika letěla na zem a Woody hned za ní, vlastním tělem ji přimáčkl k zemi, čímž se už pomalu stával proslulý, a propletl své ruce mezi jejími, takže jimi nemohla hýbat.
     „No nejsem dobrej?“ ptal se Woody hrdě, ale Erika mu odpověděla něco, co nečekal:
     „Nejsi.“ Převalila se na bok, aby byl Woody vedle ní a nějak, co nepostřehl ani Wildrun, ani Woody, z něj vytáhla své ruce a zas si stoupla kousek dál od Woodyho. Erika se na něj jen usmála, Woody to ale pomalu vzdával, nakonec si řek, že by se mu Deep až do smrti smál, že prohrál nad někým, jako Erika, protože vzhledem vypadala mnohem slabší, tak zas vstal a už zcela špinavý od hlíny a všeho jiného ze země se postavil do postoje. V tu chvíli se Wildrun podíval někam hlouběji do lesa a uviděl něco, o čem se mu ani v noční můře nezdálo – uviděl něco mezi duchem a přízrakem, stínem nebo něčeho podobného. Bylo to celé černé, nohy tomu nebyly vidět, protože byly poloprůhledné a protože byli přikryté černým roztrhaným pláštěm. tělo to mělo přikryté jakýmsi roztrhaným černým hadrem, ruce to mělo pod tímto kusem hadru a hlavu... Tu to nemělo ani vidět, protože byla zakrytá v kapuci, jen dvě mračící se, červeně zářící oči, kterými se na Wildruna díval. Kolem téhle postavy, siluety či co to bylo, se vznášel dým, byl na něm spíše nalepený, stín to sám vypouštěl. Wildrun úplně vykřikl zděšením dým se pootočil, stále se díval na Wildruna, dokud nezmizel ve stromech. Wildrunova výkřiku si Woody ani Erika nevšímali, byli až příliš zapálení do souboje.
     „Viděli jste to?“ ptal se vyděšený Wildrun.
     „Co konkrétně?“ ptal se Woody, který zrovna přitlačil Eriku ke stromu, držel jí zkřížené ruce a snažil se jí podrazit nohy.
     „No, ten stín!“
     „Prosím tě, nedělej si z nás srandu zrovna teď.“ křikl Woody, který byl teď s rukama za zády a v sedě na zemi.
     „Ale fakt!“ křikl Wildrun, ale nikdo ho neposlouchal. Vzpomněl si na větu, kterou mu řekl Firzen, když byli u Arra: „Teď se ale nesmíš bát, Wildrune.“ V tom se rozeběhl za stínem, běžel, jak nejrychleji mohl. Stál na místě, kde se před chvílí vznášel ten přízrak či co. Po něm tu zbyl jen slabý zápach jako když hoří dřevo, nebo něco tomu podobné. V tom ho spatřil znovu, stál po jeho levé straně mezi stromy, zas se na něj díval. Wildrun se za ním rozeběhl, ani ne, že by mu chtěl ublížit, spíše chtěl vědět, co to je. V tu chvíli už duch zrychlil, měl tělo téměř vodorovně a díval se před sebe, bylo vidět, že si svůj styl pohybu opravdu vychutnává, letěl chvíli šroubovitě, pak zas stále zatáčel doleva, doprava a zas jinak. Utíkal nahoru do kopce a zas se Wildrunovi ztratil z očí. Až teď si Erika a Woody všimli, že Wildrun utíká stále výš a výš. Přerušili souboj a běželi jak nejrychleji uměli za ním a neustále ho volali a nařizovali mu, ať zastaví. Mezitím Wildrun opět spatřil ten přízrak, a rozeběhl se za ním. Duch ho uviděl a rozletěl se směrem k Wildrunovi. Byli si stále blíže a blíže, až byli pár metrů od sebe a Wildrun zastavil, ale stín nikoliv. Wildrun úplně polila hrůza, když jím duch prolétal. Přízrak se za ním zastavil a obletěl Wildruna a díval se na něj z dálky několika centimetrů, ne víc, než deseti. Několik vteřin se na sebe upřeně dívali a pak se z kapuce ozvalo chraptivým hlasem:
     „Co ode mě chceš a proč mě sleduješ?“ Wildrun se lekl, když slyšel ten hlas.
     „Kdo jsi?“ Zeptal se Wildrun roztřeseným hlasem.
     „Do toho ti nic není, nech mě být, já nechám tebe a budeme se mít oba dobře.“ řekl duch tím samým hlasem, jako větu předtím a zmizel v zemi, zas tu po něm zbyl jen ten kouř a zápach, který po chvíli zmizeli. Najednou si Wildrun uvědomil, že neví, kde je a chytla ho panika. Začal se rozhlížet a pak běžel někam a doufal, že tam bude Woody s Erikou. O čem ale nevěděl je, že běží opačným směrem. Chvíli běžel a pak zas změnil směr a takhle stále běhal v kruhu. Asi po čtvrthodině se zastavil, kleknul si a začal zvracet. Zvedl se, otočil se a…
Za ním stál ten stín a řekl:
     „Připadáš mi přesně takový, jako jsem byl dříve já.“ řekl zas tím chraptivým hlasem.
     „Pomoz mi, prosím tě, nevím, kde jsem!“ prosil ho Wildrun.
     „Budeš se divit, ale proto jsem tady.“ řekl duch a vytáhl z kusu hadru svou ruku, byla z kostí, ani kousek kůže nebo masa, jakoby byl celý kostlivec, a ukázal svým dlouhým ukazováčkem někam do neznáma. „Tam jsem vyděl tvé přátelé. A teď už běž.“ Wildrun mu poděkoval a rozeběhl se tím směrem, pak jen otočil hlavou zas zpět, ale duch tam už nebyl. Běžel dál a otočil hlavou zpět, ale narazil hlavou do stromu. Zapotácel se a padl do bezvědomí.
Mezitím Erika a Woody Wildruna stále hledali. Nakonec se rozhodli se rozdělit a zas se sejít na tom místě, kde zrovna stáli. Erika běžela na kopec, kde se Wildrun poprvé setkal s tím stínem, ale ten přízrak se tu znovu objevil a zastavil Eriku.
     „Víš, že tě viděl Wildrun?“ zeptala se ho Erika, protože ho už znala.
     „Všimnul jsem si, mluvil sem s ním.“
     „Ale kde je?“
     „Poslal sem ho za vámi.“ řekl duch překvapený z toho, že ještě Wildrun nedorazil. „Pojď se mnou, ale nedělej hluk, nechci, aby mě viděl i ten třetí.“
     „Jo, neřeknu mu to.“ Duch vedl Eriku až na místo, kde poslal Wildruna za Erikou a Woodym. Pak ho oba uviděli asi dvacet metrů od místa, kde duch s Wildrunem mluvil, jak tam leží v bezvědomí. Erika k němu přiběhla a začala s ním třást, aby se vzbudil. Duch řekl Erice, že radši půjde a zmizel, což už u něj už nebylo nic neobvyklého. Wildrun se po chvíli vzbudil a chytl si svou bolavou hlavu. Erika ho odvedla na místo, kde má s Woodym sraz a sedli si tam s Wildrunem na zem a Wildrun začal se svými oblíbenými otázkami:
     „Kdo byl ten duch?“
     „Já ho moc dobře neznám, ale byl to fighter, jako my, pak ho někdo zabil, jen ti lítá jeho duch. Ale nikomu o něm neříkej.“
     „Dobře. Kde je Woody?“
     „Tady na něj čekáme, my jsme tě šli hledat, pak jsme se rozdělili.“ vysvětlovala Erika. Pak tam ještě chvíli čekali, až došel Woody a ptal se Wildruna, kde byl. Wildrun nevěděl, co říct. Nakonec ze sebe vymáčkl, že viděl Bandita, tak si chtěl zkusit, jestli už na něj má, ale Woody mu řek, že ne. Nakonec všem došlo, že už by se mohli vrátit a jít se najíst. Ani tak nešli, jako že běželi. Za pár minut byli zas u chatky, rozhodli se, že o Wildrunovi nikomu nic neřeknou. Vešli dovnitř, zuli se a šli do jídelny, kde seděli Firzen, Deep a matka Eriky. Všichni pozdravili a Deep se prostě musel pochlubit: „Měli jsme se jako králové, k snídani byla míchaná vajíčka, bohužel, na vás zbyl jen…“ Firzen a Deep se začali smát. „chleba.“ Z těch, co venku trénovali, se nikdo nesmál, Woody vzal šest krajíců chleba, Erice a Wildrunovi dal každému dva, dva si nechal a skromně poděkoval matce Eriky. Stejně budou mít za chvíli oběd.
Novinky

Home


O hře

Příběh
Postavy
Tipy do hry


Ke hře

Downloady
Recenze předělávek lf
Obrázky
Bannery
Komixi
Videa
Hlášky při hraní


Pro návštěvníky

Chat
Ankety
Guestbook
Odkazy


Podpora

Napište nám

TOPlist